Lázeňství

Kolem Bohdanče a v celém středním Polabí bývalo v raném středověku velké množství mokřadů. Bohdanečské zemědělství mělo proto svůj původ ve scelování a odvodňování menších pozemků, a v pozdější době i v zakládání rybníků. Vlastní historie bohdanečských lázní začíná objevem slatiny na odvodněných loukách nedaleko vesničky Libišany (12 km od Bohdanče), které obhospodařoval otec pozdějšího zakladatele lázní František Veselý. Díky zkušenostem z Konstantinových a Mariánských lázní, Karlových Varů, Třeboně a Bělohradu již byly léčebné účinky slatiny velmi dobře známy. Proto nechává jeden ze synů zmíněného bohdanečského statkáře Jan Veselý počátkem 90. let 19. stol. slatinu analyzovat ve Vídni. Slatina od Libišan byla mimořádně kvalitní. Ložiska velmi kvalitní slatiny se nacházejí také nedaleko Bohdanče, východně od lázní, a to v nalezištích Rozkoš I a II.

V roce 1893 kupuje Jan Veselý rohový dům čp. 7 na náměstí a budovy bývalého lihovaru, které postupně stavebně upravuje za účelem  provozování lázní. Do dnešních dnů zůstal dochován původní komín lihovaru, který je od roku 1898 oblíbeným hnízdištěm čápů. Zahájení vlastního lázeňského provozu je datováno do roku 1897. Jan Veselý postupně kupuje další budovy na náměstí a v jeho blízkém okolí, jejich úpravou pak lázně dále rozšiřuje. Podle plánů vrchního zahradníka města Prahy Josefa Thomayera, bratra známého chirurga, zakládá také park. Městečko je v té době dostupné pouze dostavníkem, a tak kupuje Jan Veselý v roce 1901 autobus značky Laurin a Klement, který slouží k dopravě lázeňských hostů z Pardubic. Roku 1908 pořizuje Ředitelství pošt a telegrafů Pardubice celkem čtyři omnibusy a jeden poštovní přívěs. Zahájena je přeprava osob a pošty z Pardubic do Bohdanče a Holic a zároveň položeny základy vůbec první autobusové linky v českých zemích.

Velké náklady na budování lázní, postupná neschopnost Jana Veselého splácet úroky, ale i závist některých lidí způsobily krizi, takže v roce 1906 končí podnik v dražbě. Občanská záložna z Bohdanče, která lázně v dražbě vyhrála, se ale jejich rozvoji příliš nevěnuje, dokonce plánuje jejich prodej jedné vídeňské firmě, která by budovy přestavěla na výrobnu obuvi. Starostou města Bohdanče je v té době bratr zakladatele lázní František Veselý, ten přesvědčí radní a občany, aby město lázně koupilo. Zakoupeny byly také další domy, které měly ustoupit rozšiřování areálu. V této souvislosti je v roce 1911 osloven rodák z nedalekého Semína arch. Josef Gočár, aby vyprojektoval nový lázeňský pavilon. Jeho slavnostní otevření proběhlo 1. května 1913. Stavba v kubistickém slohu, s provozem slatinných koupelí v přízemí a na svoji dobu s velmi moderně zařízenými pokoji pro hosty v prvním patře, je zároveň prvním objektem lázní účelově postaveným pouze pro lázeňské využití.

V rámci dalšího rozvoje lázní je v následujících letech nutné vybudovat artéský vrt (1914), čímž je vyřešen nedostatek vody, provést přístavbu dalšího patra s pokoji v pavilonu Gočár (1926) a vystavět nový pavilon (Jubilejní, 1930) pro navýšení lůžkové kapacity. Zároveň jsou obě hlavní budovy propojeny krytou kolonádou. Pojmenování Jubilejní je spjato s rokem zahájení výstavby, v roce 1928 si totiž Čechoslováci připomínají desetileté jubileum samostatnosti republiky. Prvním pavilonem, ve kterém byly umístěny pouze léčebné provozy (např. slatinné a uhličité koupele) byl Librův palác, pojmenovaný po významném architektovi období funkcionalismu. Jeho stavba byla zahájena v roce 1937, období 2. sv. války ale jeho dokončení oddálilo. Do provozu je uveden až v roce 1947, dnes slouží svému původnímu účelu, je moderně zrekonstruován a nese název pavilon Langer.

Z dochovaných původních listinných a mapových podkladů je patrné, že měli majitelé lázní ve 30. letech minulého století snahu pojmout další rozvoj areálu vskutku velkoryse. Např. arch. Gočár a arch. Liska zpracovali generel dalšího rozvoje lázní, který zahrnoval přístavby lůžkových, léčebných a technických objektů, další rozvoj parku včetně rozšíření cestní sítě, vybudování přírodního koupaliště poblíž toku Rajské strouhy apod. Jako celek však nebyly tyto záměry z různých důvodů nikdy realizovány.

Během 2. světové války byla léčebná činnost přerušena a od jara roku 1941 do května 1945 byl areál obsazen Němci. Na místě byl zřízen lazaret a byla zde ubytována německá mládež.

V průběhu let měnily lázně několikrát svého vlastníka, měnil se i jejich název. Jednotlivé budovy a provozy byly a jsou postupně modernizovány. K současným lázním patří v rámci českého lázeňství i jedna rarita, všechny budovy, které slouží k léčení, ubytování, stravování a zábavě lázeňských hostů, jsou spojeny jednou krytou a temperovanou kolonádou v celkové délce téměř 500 metrů.

Lázeňské zajímavosti

V roce 1931 se v Pardubicích konala Celostátní výstava tělesné výchovy a sportu. Jednalo se o největší a nejslavnější akci v historii města. Výstava byla skutečně velkolepá, celostátní tisk o ní psal pouze v superlativech a nazýval ji „bílou pohádkou“. Pardubice se díky ní téměř na půl roku staly centrem republiky. U příležitosti výstavy vznikla celá řada významných staveb (hotel Grand, všesportovní stadion), ale také lehké montované pavilony. V jednom z nich byly prezentovány také Slatinné lázně. Po ukončení výstavy byl pavilon převezen do bohdanečského lázeňského parku a jako jediný se zachoval do dnešních dnů. Nachází se v jižní části parku, kde sloužil po mnoho let jako klubovna místních skautů. Nyní je ve špatném technickém stavu a čeká na svoje další využití.

Pavilon Gočár s přilehlým parkem včetně většiny pozemků, na kterých leží, je veden v památkové evidenci. Do památkové ochrany jsou zahrnuty i drobné parkové stavby, např. komín s čapím hnízdem, venkovní bazén se sochou Venuše od akademického sochaře Josefa Jiříkovského, drobná okrouhlá stavba studny z roku 1940 od inženýra Čeňka Pštrose a výše zmíněný bývalý výstavní pavilon z roku 1931.

V létě roku 1935 pobýval a tvořil v bohdanečských lázních český malíř, grafik a ilustrátor Václav Špála. Z té doby pochází např. olej na plátně „Střechy v Bohdanči“, jedno z mála děl V. Špály přesně místopisně určených. Obraz patří pro svoji tematickou a kompoziční výjimečnost k významným sběratelským a galerijním hodnotám české výtvarné kultury. Na exkluzivní aukci Galerie Art byl v roce 2011 nabízen za vyvolávací cenu 1,4 mil. Kč.